Farářka Alena Procházková se věnuje práci nemocniční kaplanky od roku 2008. Když odešla ze služby farářky sboru v Praze 2 a začala se nemocnici věnovat na plný úvazek, kdykoli jsem ji potkala a nadhodila téma nemocnice, mohla jsem si být jistá, že nám toto téma vydrží na dlouho, jak ho byla sestra Alena plná. To nadšení pro službu bylo a je velmi nakažlivé.

Co tvá práce nemocniční kaplanky obnáší?

Podle Světové zdravotnické organizace má každý nemocný v nemocničním zařízení právo na ošetření bio-psycho-socio-spirituální. Zní to složitě, ale v podstatě jde o komplexní péči, při které se berou v potaz nejen tělesné, ale i ostatní složky lidského života. A tak jako kaplani vojenští nebo vězeňští, máme i my spolupracovat s veškerým ošetřujícím personálem. Na kaplanovi je, aby v krizi pomohl potřebným v duchovních otázkách, aby mohli najít zdroj života a pokoje. A nejen pacientům, jsme v nemocnici i pro příbuzné nemocných a také pro samotný personál. Ten je totiž opravdu pod silným tlakem. Takže jde o plnočasovou přítomnost na pracovišti zvaném nemocnice.

Jak dlouho svou práci děláš?

Několik měsíců v roce 2008 jsem docházela do nemocnice ještě jako zodpovědná za farnost, od léta 2008 jsem pracovala ve Fakultní nemocnici v Motole. Od začátku tohoto roku jsem naplno přešla do Fakultní nemocnice na Bulovce. Takže něco přes dva roky.

Co ses za dobu kaplanství naučila a co ses musela naučit, bez čeho bys nemohla fungovat?

Naučila jsem se toho opravdu mnoho. Především se učím - ještě stále - nemluvit „církevničtinou". Lidé, kteří neprošli žádnou nebo jen minimální křesťanskou výchovou, naší mluvě vůbec nerozumí. Dále se učím přicházet za lidmi bez předsudků. Učím se stále naslouchat  nejen ušima, ale i srdcem. A to nejdůležitější, co jsem se naučila, je, že Bůh nedělá žádné rozdíly mezi lidmi v církvi nebo mimo ni. Prostě přišel, aby zachránil ty, co zahynuli. A já nemohu nic jiného, než jim to připomínat, pokud už to někdy slyšeli, anebo jim to sdělit poprvé. A to takovým způsobem, aby byli schopni pochopit a pro sebe přijmout, že mají naději. A bez čeho nemohu fungovat? Bez vytrvalé modlitby a navázanosti na Pána. Tím chci poděkovat i všem modlitebníkům, kteří mne i tuto práci podpírají svou modlitbou!

Přicházíš za lidmi, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých. Jak takové lidi vnímáš?

Prožíváš s nimi jejich nemoci?Kdo nezažil tíhu odkázanosti na druhé, ztrátu toho, co bylo dosud zcela běžnou samozřejmostí, neumí pochopit, jak zlé to je. Snažím se proto vždy zmapovat situaci a nejprve naslouchat, co je pro nemocného to nejdůležitější. Ne tedy co si myslím o věci já. Nemocný je sice „bez-moci", ale to neznamená, že k němu přicházím s převahou „mocného", který ví a může radit. Nemocný je pro mne partnerem, kterému mohu podat pomocnou ruku nebo rameno na vyplakání nebo emitku, když se mu zrovna po chemoterapii udělalo zle od žaludku. Ale vždy také přímluvnou modlitbu, pokud ji přijmou.A ano, do jisté míry s nimi jejich nemoci prožívám. Když se mne ptají, jak to mohu vydržet, vždy říkám, že mám nevyčerpatelný zdroj energie v Kristu a především, že to nejsem já, kdo nese jejich nemoci, ale že je nese právě Kristus.

A jak vnímají pacienti tebe?

Různě. Když se objevím na pokoji, kde nemají s kaplany ještě zkušenost, vyděsí se, že je jdu pohřbít. Pokud jde o vracející se pacienty, což je na radioterapii dost běžné, navazujeme postupně vztah a ještě po propuštění se stává, že někteří udržují kontakt.

Dá se říct, že ve chvíli, kdy jsou lidé nemocní, je pro ně zdraví tím nejdůležitějším, co chtějí získat?

Pro ty, kteří mají ještě naději na odchod z nemocnice, je opravdu zdraví tou nejvyšší hodnotou. Ale ti, kteří se smiřují s koncem svého života, velmi často hledají, jak napravit své vztahy - především k Bohu. V tom jsou naši katoličtí bratři velmi důslední.S jakými problémy se ve své práci nejčastěji potýkáš? S předsudky. Dokud jsem byla izolovaná v církvi, nevěděla jsem, jak negativně jsou lidé ovlivněni mediální proticírkevní „masáží". A s tím souvisí i nedůvěra a uzavřenost. Vzpomínám na jednu cizinku, která když zjistila, kdo jsem, vrhla se na mne: „Potřebuju vás, potřebuju pomoc!" U našich lidí je to opačně. Jsou velmi uzavření, nedůvěřiví: „Nic nepotřebuji, všechno je v pořádku". A já vidím, jak s nimi strach téměř viditelně cloumá. Dost dlouho trvá, než jsou schopni se otevřít. Když však začnou důvěřovat, situace se radikálně promění - za to vždy Pánu Bohu děkuji.

Změnil se nějak tvůj pohled na zdraví za tu dobu, co sloužíš v nemocnici?

Ano. Zakouším prakticky to, co teoreticky víme už dávno. Zdraví není jen tělesná záležitost. I když organismus funguje, náš vnitřní člověk může být úplně chorý. A naopak, pokud je náš vztah k Bohu a světu v pořádku, nemoc těla se snáší mnohem snáz. A pak ještě jedna věc. Dokonalé zdraví neexistuje. Vždycky je něco, co potřebujeme Bohu přinášet k uzdravení.  A to poslední: pokud může tělo alespoň trochu bez velkých problémů fungovat, je to velký dar. Takže jsem více vděčná za každý den, kdy se sama postavím na nohy a obsloužím sebe, případně jiné. Vím, že to nebude stále. Učím se tedy s tímto darem patřičně zacházet.

Děkuji za rozhovor.

al