Víte, co si myslí většina?
Nedávno jsem sledoval televizní pořad, ve kterém jeden „kontroverzní“ politik hájil své názory. Byl uvedený jako jistý extremista, se kterým jen málokdo najde společnou řeč. Když jsem chvíli názory tohoto politika poslouchal, musel jsem se zařadit po bok tohoto „kontroverzního extrémisty“ a ač to běžně nedělám, poslal jsem po internetu hlas, aby tento extremista přeci jen nebyl se svými názory tak osamocen.
A jak dopadlo hlasování? Byl jsem napjatý. Kolik podobných extremistů se našlo? Světe div se – 70 % hlasujících tento extremista přesvědčil, že mu dali také svůj hlas!
Občas se člověku stane, že se cítí být extremistou, osamocen se svým názorem a tak raději mlčí. Proč provokovat většinu, že?! Sice nesouhlasím, ale mlčím – vždyť ti ostatní také mlčí... ale oni jistě mlčí souhlasně, na rozdíl ode mne.
Jak často ale Písmo vybízí, abychom nemlčeli, abychom si věci nenechali pro sebe, abychom s odvahou mluvili. Jistě je k zamyšlení, zda je taková pobídka k mluvení určena pouze pro věci víry anebo obecněji. Vždyť odvahu víry měli ti, kteří vystoupili proti fašismu nebo komunismu, nemlčeli s většinou a mnozí to dělali právě z víry v Boha, s oporou v Písmu.
Všiml jsem si již mnohokrát, jak je mlčící většina vděčna za toho, kdo promluví, a hloupost, která se do té doby odívá do krásného a moudrého kabátu, najednou mizí jako pára nad hrncem anebo je vidět ve své hloupé nahotě. Když se věci pojmenují, je jasné oč jde. Je ale třeba najít odvahu a také správná slova. Pak se rozjasní a Bůh sám potvrdí věci, jak jsou.
A jak to má být v církvi? Má být různost názorů vidět i navenek? Na první pohled? Nebude to pro okolí špatné svědectví, když uvidí naše chyby a nedostatky? Není lépe mlčet a dělat, že se nic neděje a vše je v naprostém pořádku? Možná právě naopak – není církev místem, kde by se měla různost názorů v lásce pěstovat? Co myslíte, je pro naše okolí pravdivým a dobrým obrazem, když uvidí církev ve všem jednotnou, ač tomu tak není, nebo je lépe, aby viděli pestrost našich názorů, kterou zvládneme pro lásku Kristovu, která tu různost dokáže nejen překlenout, ale i využít? Myslím, že se ptám natolik sugestivně, že můj názor asi odhadnete. Co si ale o tom myslíte vy – různost s láskou nebo unifikovaná povrchnost?
Radim Škaloud
