Mikulovský farář, Michal Kostka, navštívil letos v únoru Izrael. Nebyl tam jako turista obdivovat památky a navštěvovat místa připomínající biblické události. Jako zkušený lesník jel se skupinou Čechů obnovovat požárem zničené lesy na Karmelu. Protože se kromě práce v lese ale také setkal s řadou lidí, z nichž mnohým mohl vyprávět o své víře, poprosili jsme ho, aby nám svou misi v Izraeli trochu přiblížil.

Kdy a jak vznikl požár, jehož škodu jste jeli napravovat?
Požár vznikl v prosinci 2010 ze žhavého popela, který po sobě špatně uhasili dva kluci, kteří kouřili vodní dýmku. My jsme přijeli na konci února 2011 asi na 14 dní. Na spáleništi bylo vidět, že to je všechno dost čerstvé. Ačkoli byly požáry zlikvidované během tří až pěti dní, protože při nich zasahovala spousta lidí, znamená to pro Izraelce obrovskou ztrátu, skoro až tragédii. Vždyť shořelo 3000 hektarů lesa. Navíc to byl starý, vzrostlý les. Les má pro Izraelce význam nejen životní, ale také psychický. Karmel je oblast, kam se jezdí na rekreace, kde si mohou lidé odpočinout v lese.

Jakto, že ses k celé akci dostal ty?
S myšlenkou projektu „Pomoc lesům na Karmelu“ přišle druhý pastor AC Břeclav, Karel Káňa. Z původní představy velké skupiny pomocníků po různých konzultacích sešlo. Rozhodlo se, že pojede maximálně pět lidí, ale zato to budou odborníci na les nebo na práci v lese.

A to jste všichni byli. Přesto mě zajímá, proč ses rozhodl své schopnosti v Izraeli využít.
Já jsem se k tomu přidal jednak proto, že jsem byl rok předtím v Izraeli a Izrael jsem si zamiloval, jednak jsem chtěl Izraeli pomoct. Ono to vypadá nadneseně, ale ta pomoc pro Izralce je především v psychické podpoře, když vidí, že někdo zvenku za nimi stojí. Už dřív jsem zjistil, že v Izraeli vládne skoro až pesimistická nálada, že jsou ostatními státy opuštění. Vidí, že ve světových médiích se o nich říkají nepravdivé informace, které vedou k tomu, že má svět o Izraeli zkreslenou představu a oni se cítí izolováni. Proto jsou překvapeni, když vidí, nejen slyší, že tam někdo jede a chce jim nějak vyjádřit podporu a solidaritu.

Podařilo se vám to?
Podařilo, určitě. Ještě před odletem se s námi přišla rozloučit na letiště zástupkyně KKL*  pro Českou republiku. Dokonce se naše mise probírala někde na úrovni vlády. Sám ministr Schwarzenberg přispěl na obnovu lesů. Nepodpořil sice přímo naši akci, ale Izrael jako takový.
V Izraeli se nás pak každý z oficiálních představitelů i z lidí, se kterými jsme pracovali v lese, ptali: Proč jste sem přijeli? Co vás vede k tomu, že jste nám z takové dálky přijel pomoct? A my jsme jim vždycky mohli říct: Přijeli jsme, protože milujeme Izrael a Izrael milujeme, protože milujeme Ježíše.
Jak si váží v Izraeli podpory, dokazuje i to, že šéf severní oblasti KKL, kam spadá i Karmel, byl tak nadšený z toho, jak jsme tam pracovali, že dal vědět dokonce velvyslanci Izraele v ČR. Ten nás pozval do Prahy na velvyslanectví a dal nám diplom. Sice mi to připomnělo diplomy za zásluhy o výstavbu socialistické vlasti, ale přesto je to důkaz, že pro ně naše přítomnost nebyla jen formalita.

Byli Izraelci z vaší přítomnosti nadšení od samého začátku?
Úplně zpočátku se na nás dívali tak, jak to tam i bývá zvykem, když tam jezdí pomocníci z Ameriky nebo z Kanady, ale de facto se jedná o pracovní turistiku. Připravili pro nás takový program, abychom viděli to a viděli tamto, ale my jsme řekli ne, my tu chceme pracovat, dejte nám nějaký úkol a my to začneme dělat. Nakonec si ti dělníci, kteří byli s námi, stěžovali, že moc pracujeme. A to bylo takový moment, kdy došlo ke zlomu, kdy se na nás přestali dívat jako na turisty. Na začátku nám přinesli rukavice a nějaké ruční nářadí s postojem: Tady pracujte, moc to nepřehánějte a hlavně se nezraňte. Když potom viděli, že to myslíme vážně, tak nám dali třetí den i motorovou pilu. A když viděli, že ti kluci, co jsou lesní inženýři, přemýšlí a mají i nějaké praktické připomínky, tak v tu chvíli bylo vidět, že se zlomil i jejich přístup k nám. V tu chvíli jsme se pro ně stali rovnocenní partneři. A to jsem vnímal, že je dobrá zkušenost třeba i pro nás, když někam jedeme na misii. V tu chvíli nás úplně jinak brali, i když jsme se s nimi bavili o náboženských věcech. Už jsme nebyli turisti, na které koukají s nadhledem, i když z nich stát něco má, nebo nějací experti, na které se dívají sice s respektem, ale kteří zase odjedou. Stali jsme se jedni z nich. A to jsem viděl jako důležité i pro naši misii, když kamkoli jedeme. Když jsme s nimi pracovali a dělali jsme všechno to, co dělali oni, tak i ty rozhovory vypadali úplně jinak.

S kým jste se bavili?
S představiteli KKL, s dělníky, se kterými jsme pracovali, dokonce jsme se dostali i do rodin, kam nás pozvali na večeři. Tam jsme viděli, že je to směsice všech možných národů, protože se stahovali z celého světa, spojuje je to, že mají židovské kořeny, ale ještě to neznamená, že jsou věřící. Jsou hrdí, že jsou Izraelci, někteří jsou hrdí na to, že jsou židé. Ale taky se stává, že třeba nikdy nečetli Bibli. Ani neví proč. My jsme je v pozitivním slova smyslu zahanbovali, že známe jejich Bibli. Když jsme něco citovali z proroků, což by měli znát, tak říkali: Nojo, já si to musím doma přečíst. A jaktože vy to tak znáte? A to byly příležitosti, kdy jsme jim mohli říkat souvislosti mezi Starým a Novým zákonem, mezi křesťanství a židovstvím. Řekl bych, že 90 % z nich bylo překvapených a i zasažených, že my bereme víru, naši víru, daleko vážněji než oni. Bylo vidět, že o tom přemýšlí.

Jak jste se domlouvali?
Anglicky, rusky, i česky, polsky, maďarsky – od každého pár slov znám. Ale to všechno tam bylo slyšet a Izraelci jsou tak zvyklí. Oni běžně přecházejí z různých jazyků, vůbec jim to nedělá problém. Každý zná minimálně dva, spíš tři jazyky. Tu řeč, odkud přišli, potom anglicky a současnou hebrejštinu. Židé samozřejmě znají i tu klasickou hebrejštinu.

Cos jim říkal o své víře?
Možná to bylo pro některé překvapení vidět nás, kteří jsme nebyli věřící od narození. Takže jsem mohl říkat svoje svědectví, jak jsem uvěřil, a to si myslím, že bylo pro ně něco nového.

Jak jste se k rozhovorům o víře dostávali? To jste měli v plánu, že budete s lidmi o Ježíši mluvit?
Nene, náš původní záměr byla praktická pomoc a podpora. Když se nás ale lidé ptali, proč jsme přijeli z takové dálky a když jsme jim odpovídali, že důvodem je, že milujeme Izrael, a to proto, že milujeme Ježíše, vznikaly zcela spontánně rozhovory, při kterých se nás lidé sami ptali. Mohli jsme tak mluvit o své víře i o Ježíši naprosto přirozeně, bez jakékoli pompéznosti.

Máš dojem, že u nás se také dá mluvit o víře přirozeně?
To právě moc ne. Říkám si, jestli nejsme u nás jako církev v zaběhlých kolejích představ, že evangelizace, to je nějaká ta akce... A mně se to navíc nedaří, protože já s těmi obyčejnými lidmi nežiji.

Takže by pro tebe bylo lepší chodit do běžného zaměstnání?
No, někdy si skoro říkám, jestli by moje služba v té evangelizační činnosti nebyla úspěšnější, protože já nejsem v kontaktu s nevěřícími lidmi, já s nimi nežiji, já s nimi nepracuji. Ale zase na druhou stranu platí to, že ovce rodí ovce a ne pastýř. Takže je to asi věc rolí. V Izraeli jsem byl v jiné roli než tady u nás.

Tam jsi byl ovce.
Tam jsem byl ovce. Zase jsem si to po letech vyzkoušel.

A máš z toho dobrý zážitek.

Mám z toho nejen dobrý zážitek, ale i pocit.

---

* Židovský národní fond - Keren Kayemet Leisrael (KKL – JNF) je nevládní, nepolitický a nenáboženský mezinárodní fond, který již více, než 100 let shromažďuje po celém světě prostředky, za které postupně kupoval půdu v tehdejší Palestině a tak významně pomohl vzniku Státu Izrael. KKL – JNF je proto také do dnešních dnů zcela největším vlastníkem půdy v Izraeli.