Sedím na židli, přede mnou svítící monitor s připraveným prázdným dokumentem, který čeká, co do něj budu psát. Musím se přiznat, že já sama nevím. Čekám, až mne políbí múza, a jsem celá nedočkavá. Jsem totiž dítě své doby, neumím příliš čekat. Ale má nedočkavost má ještě jeden důvod: nechci zklamat očekávání čtenářů, kteří je možná vkládají do chvíle, kdy otevírají první stránky časopisu. Co přináší to nové číslo. Je nové? Je skutečně nové nebo jen opakuje známá a stále znovu omílaná témata, názory, postřehy, pravdy? Nevím, co se očekává. A tak se sama sebe ptám, jaká očekávání má takový časopis splňovat?

A jaká naopak nesplňovat? Také se ptám sama sebe, jaká očekávání mám splňovat já jako člověk. A pak mne napadá jeden verš z Bible, který mám ráda. „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem“ (Mi 6,8). To tedy ode mne očekává Bůh. Nevím sice, co přesně to obnáší pro mou každodenní životní praxi, ale tak nějak mě to naplňuje pocitem jistoty, že to, co se ode mne očekává, má pevné hranice, což mě poněkud utěšuje. A když o tom přemýšlím, říkám si, že by snad ta očekávání nemusela být úplně nad mé síly. Přece by Bůh ode mě nečekal něco nereálného. No uvidíme, kdo počká, ten se dočká. Budu to zkoušet. Můžete to zkoušet se mnou.

Anna Lauková

P.S. Na Vánoce a nový rok, ať vám vyjde dech a stačí krok.