Úcta k člověku
Všichni občas voláme po úctě. Třeba když máme pocit, že si nikdo neváží naší práce, ba co víc, že si vůbec nevšimne, jak se snažíme. Nebo když někdo naši práci kazí. Když čekáme na partnera, on se vrátí pozdě a nedá nám vědět. „Tohle se nedělá. Nemáš ke mně ani špetku úcty!"
Také když nám děti přerostou přes hlavu a jejich chování vůči nám je všechno jiné, jenom ne uctivé. Úcta je poměrně zvláštní fenomén. Stále častěji se ozývají hlasy, že úcta k člověku mizí, že dnes si jeden druhého neváží a že mladší generace netuší, co to je vážit si starších lidí a stáří vůbec. Mladší generace zase tvrdí, že ti starší nemají úctu k jejich názorům, a to jenom proto, že se jim nepodařilo posbírat dost zkušeností, což mladí lidé nepovažují za pádný argument. Lidé mají často tendenci srovnávat minulost se současností a na základě rodinných vztahů, jaké znají třeba z Babičky Boženy Němcové, kde panovala úcta mezi členy rodiny, tvrdí, že dříve si lidé jeden druhého více vážili, že děti měly větší úctu k rodičům a že to, co si dovolí dnešní generace, by si děti dříve nikdy nedovolily.
Částečně je to pravda. Zdá se, že v malých skupinách (například v rodinách) je úcty dohromady skutečně méně. Na druhé straně se snad nikdy v historii nemluvilo tak zaníceně o lidských právech, nikdy nevzniklo tolik deklarací a chart lidských práv jako v uplynulých sto letech, nikdy se tolik nedbalo na dodržování lidských práv a nikdy nebyla tak velká snaha zrovnoprávnit všechny menšiny a etnika. Dvacáté století bývá označováno jako století dítěte, v jeho průběhu byly přijaty hned tři dokumenty o právech dítěte. Podle francouzského historika Philippa Ariese bylo dětství objeveno teprve nedávno, zatímco v minulosti bylo toto období života téměř ignorováno. Říká, že dítě se v rodině stalo „králem". Jak je tedy možné, že zatímco z širšího hlediska se úcta k člověku zvyšuje, z užšího hlediska je podle mnohých menší?
Sociolog Franćois de Singly vysvětluje tento rozpor tím, že současná společnost je oproti společnostem minulým stále více individualizovaná. Člověk žije a je vnímán stále více jako individuum, které je vyvázané ze skupin a komunit, jež ho v minulosti pevně určovaly. Je jakousi samostatnou jednotkou, je stále více autonomní a nezávislý na těchto skupinách, nepotřebuje je tolik, protože si dokáže poradit i bez nich. Nepostaráš se o mě, když já pro tebe neudělám tohle? Nevadí, máme přece sociální systém a ten to udělá. „Dříve se lidé v rodině či komunitě v místě bydliště potřebovali. Museli spolu vycházet, a aby spolu lidé vycházeli, bylo třeba, aby k sobě byli přinejmenším zdvořilí.
Existovala podstatně větší formální autorita. Když dnes řeknete dítěti, že jste mu věnovali dvacet let života a starali se a teď je řada na něm, odpoví vám, že to byla vaše volba. Vy jste si to vybrali, vy jste se rozhodli, že ho přivedete na svět a budete se mu věnovat. Ono se nikoho o nic neprosilo, z čehož pro něj vyplývá, že vám nic nedluží. Není to tak ve všech rodinách, avšak je to postoj, který zaujímá stále větší počet lidí, a tento postoj je v souladu s tím, kudy se ubírá moderní společnost. Moderní společnost klade velký důraz na jednotlivce a na jeho práva. Člověk jako jedinec má mnohem větší svobodu volby, rozhodování a projevu, než jak tomu kdy bylo v minulosti. Všichni si přejeme svobodu volby a rozhodování, ale musíme si také uvědomit, že to s sebou nese některé negativní důsledky. Individualismus je dobrá věc, dokud člověk nezačne ty ostatní potřebovat, protože je například příliš starý nebo onemocní a není schopen se sám o sebe postarat." V každém případě pro úctu platí: Když ji nemám k jiným, nemůžu čekat, že ji budou mít oni ke mně. A je jedno, jestli se pohybujeme v obecném měřítku, nebo v úzkém kruhu rodiny. Bez úcty a respektu k ničemu a nikomu si úctu ani respekt nezískáme.
V posledních letech se hodně diskutuje o tom, jestli je možné děti úctě naučit. Většina psychologů, kteří se tímto problémem zabývají, se shodne v tom, že to možné je. Musejí však mít dobré příklady. Nemůžete čekat, že k vám vaše dítě bude mít úctu, když vy ji nemáte ke svým rodičům a k rodičům partnera či partnerky. Dokud je malé a rodič je pro něj formální autoritou, nakonec poslechne, jestliže na nějakém příkazu trváte. Jestliže dítě slýchá, jak se o rodičích negativně vyjadřujete, převezme nejen váš slovník, ale také vaše postoje. Vinit mladou generaci z nedostatku úcty není tak docela spravedlivé. Jak k ní má přijít, když se s ní nesetkala? Vzpomeňte si na Dědovu mísu od Jana Nerudy.
V multikulturním světě je nutná výchova k toleranci ostatních. Pokud budeme brát úctu jako respekt k druhým, pak je nutné dětem zdůrazňovat, že respekt si zaslouží každý člověk a vůbec každý živočich. Není nutné mít každého rád a s každým se přátelit, ale je nutné respektovat práva ostatních. Vaše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhých. Naučte se ostatní poslouchat a brát je vážně - projevte jim aspoň minimální úctu. Oni pak budou poslouchat a brát vážně vás. Člověk nemá jenom práva, ačkoli se jimi rádi zaštiťujeme. Máme také povinnosti - přinejmenším respektovat práva ostatních.
Elena Jesenská,
in Moje psychologie, zkráceno
