Pavlova výzva radovat se s radujícími a plakat s plačícími (Ř 12,15) se týká dvou základních lidských emocí - radosti a zármutku. Už jen na základě tohoto textu můžeme směle tvrdit, že projev emocí k životu křesťana bezesporu patří. Tento text však jedinečným způsobem ukazuje na pozitivní a zřejmě i nenahraditelnou roli projevených emocí v situaci, kdy se ocitneme v blízkosti člověka, který prochází nezměrnou radostí či bolestí. Právě v takových situacích jsou slzy radosti nebo bolesti jediným přiměřeným způsobem, jak druhému člověku projevit svou účast a lásku.

Neil T. Anderson v knize „Vítězství nad temnotou" popisuje jednu takovou situaci: Když jsem začínal jako kazatel, měl jsem jeden z těch nočních telefonátů, kterých se každý kazatel děsí: „Bratře kazateli, náš syn měl dopravní nehodu. Nedávají mu žádnou naději. Mohl byste prosím přijet do nemocnice?" Do nemocnice jsem dorazil asi v jednu hodinu ráno. Sedl jsem si s rodiči do čekárny; modlil jsem se za to nejlepší, ale obával se nejhoršího. Kolem čtvrté hodiny ráno vyšel doktor a sdělil nám to nejhorší: „Zemřel." Rodinu to samozřejmě zdrtilo. Byl jsem tak unavený a citově vyčerpaný, že místo abych jim nabídl slova útěchy, jsem tam jen seděl a plakal spolu s nimi. Nepřišel jsem na nic, co bych jim mohl říci. Domů jsem odcházel jako spráskaný pes, s pocitem, že jsem zklamal ve chvíli, která pro tu rodinu byla nejhorší.

Brzy po této nehodě se rodiče toho mladého muže odstěhovali. Po pěti letech se však v našem sboru zastavili na návštěvu a vzali mě na oběd. „Neile, nikdy nezapomeneme, co jste pro nás udělal, když nám zemřel syn," říkali. „Co jsem udělal?" zeptal jsem se, pořád ještě s pocitem selhání. „Cítil jsem vaši bolest, ale nevěděl jsem, co mám říci." „Slova jsme nepotřebovali; potřebovali jsme lásku. Věděli jsme, že nás máte rád, protože jste plakal spolu s námi."

Když Ježíš viděl zármutek Marie a Marty nad smrtí jejich bratra Lazara, vstoupily mu do očí slzy (J 11,35). Tváří v tvář veliké bolesti jsou veškeré snahy o nějaké vysvětlení zoufale prázdné a velmi často i nesmyslné. Anderson nabízí radu: Když někdo vyjádří své city, neodpovídejte slovy; na city odpovídejte city. Na emoce reagujte svým soucitem a vyjádřením zájmu, nikoli odpověďmi. Plačte s plačícími; ty, kdo pláčou, nepoučujte.

Naše služba se tu a tam neobejde bez kristovsky - nebo chcete-li opravdově lidsky - projevených emocí. Takovým slzám zármutku nebo radosti se nebraňme, protože jsou součástí nenahraditelné služby, kterou nám svěřil sám Pán. Jsem bytostně přesvědčen o tom, že projevem služby, která je v pravém slova smyslu duchovní, bude v takových případech něco velmi lidského - slzy. Obávám se, že veškerá snaha o rádoby moudré odpovědi a ledový klid bude mít ve většině těchto případů ke skutečně kristovskému jednání, hodně daleko.

Mohl bych skončit výzvou: Dejme své emoce do služby Bohu. Ale radši skončím výzvou: Nestyďme se za své slzy, když jsou pro druhé, v dané situaci tím nejlepším vyjádřením Boží lásky a opravdového zájmu.

Pavel Kuchynka