První ovoce?
V neděli 1.8. jsme se opět sešli na náměstí k naší bohoslužbě. Mělo být krásně, teploty měly dosahovat k tropickým hodnotám a musím napsat, že i u nás ve velehorách tomu tak bylo.
Vše začalo už ve čtvrtek večer, kdy jsme se byli na náměstí modlit. Chodili jsme po dvojicích kolem náměstí a modlili se. Odvážnější z nás se i stavěli proti zlému a zazněly i modlitby k uzavření hospod (zatím by to ale nebylo dobré, protože nám poskytují mnoho posluchačů ve svých „zahrádkách“). Vidím jako velmi důležité, že jsme se zde modlili, protože shromáždění probíhalo v pokoji. Před začátkem dokonce mluvil Oliver s majitelem jedné z restaurací, který byl velice příjemný (možná to bylo jeho zlomenou nohou – musíme být ve svých modlitbách opatrní) a jemuž jsme minule nebyli moc po chuti a otočil naší reprobednou, aby nesměřovala k prostoru jeho podnikání. (Jaká marná naděje, když má Lukáš výkonnou aparaturu a slovo Boží je slyšet i za zavřenými dveřmi.)
V neděli po přivítání, kdy jsem neopomněl zmínit, že jsme Evangelická církev metodistická, aby si nás snad nepletli s jehovisty (I když do toho mám přeci daleko. Pro jistotu jsem si nevzal ani kravatu, ale umýt a učesat jsem se nezapomněl.) a začaly chvály, jsem si všiml, jak se v některých oknech v domech na náměstí objevili lidé (nepatří k nám, ale byli s námi).
Chvály byly jako obvykle výborné. Dokonce jedna paní přišla za Lukášem a řekla mu, že má příjemný hlas (škoda, že ale odešla a nemohla si užít potěšení z hlasu mého – to by asi nevěděla, jestli už není v ráji ?).
Kázání bylo o strachu. I když se nikdo netřásl, musím napsat, že jsem si nevšiml, že by někdo odešel. (Bylo příjemné mluvit k lidem a ne do prázdných laviček.) Dokonce ani já jsem z toho neměl špatný pocit. Když jsem si ale uvědomil, že mě nikdo nevyrušoval a nikdo se nechtěl se mnou prát, říkal jsem si, že to asi nebylo k ničemu, že jsem budižkničemu. Ale po skončení poslední písně a rozloučení si Lukáš hned sedl vedle mladého hocha (Zdenka) a mluvil s ním o Ježíši. Po chvíli mě pozval, abych mu vysvětlil, kde máme sbor. Chtěl by přijít.
Já jsem vnímal, že mě Bůh vede, abych šel za jedním pánem a paní, kteří zde vysedávají a popíjejí pivo a během kázání občas utrousili i nějakou štiplavou poznámku, ale nevěděl jsem jak začít a navíc jsem si říkal, že zrovna ti na to nečekají (ó, jací jsme neposlušní troubové), tak jsem k nim nešel. Později, když jsem mluvil se Zdeňkem, se dal ten muž při odchodu do řeči s Lukášem (ačkoli ten ho jenom pozdravil). Nakonec se spolu modlili a znovu mě Lukáš zavolal, abych mu vysvětlil, kde se scházíme („Pane, dej prosím víc takových Lukášů!“).
Někteří z nás potom byli na náměstí až do půl sedmé.
Tak vás prosím, abyste i vy, ode dne, kdy jste to uslyšeli, nepřestáveli za nás v modlitbách prosit, abyste plně, vy i my, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznali jeho vůli.
Děkuji, Hustovlas
