Tak zní otázka, kterou jsme položili skupině žen, jejichž jediným společným znakem kromě pohlaví je přináležitost k české metodistické církvi. Jedenáct z nich nám poslalo své odpovědi. Nabízíme je tak, jak nám je dotyčné ženy poslaly. Podívejte se s námi, o čem české metodistky přemýšlejí.

Je neděle večer, všechny mé děti by se měly už odebrat co nejdříve do svých postelí a začíná stále stejný scénář. U starších je to příprava do školy. I když se na učení podívali přes podzimní prázdniny, na úkoly bylo stále dost času, a tak se píší teď, v neděli večer. Kubík potřebuje do školy na zítra učebnici Čtení, kterou již neměl před čtrnácti dny a dostal poznámku. Nemůže ji nikde teď najít. V pokoji ji nemá, ve škole asi také ne. Přemýšlím, jak to řešit. Zítra pravděpodobně přijde s další poznámkou. Jenže to už bude několikátá v řadě. Třídní důtku za zapomínání má, k tomu pár průšvihů navíc a upozornění od učitelky, že stačí málo a dostane ředitelskou důtku.

A tak přemýšlím, jak zvládnu další týden s ním ve škole, aby dostal dobré známky a žádné poznámky. Učení mu je jedno, ale mně ne. Co do něj nenarvu, to neumí. Nezáleží mu na tom. Já přemýšlím, jak to vyřešit, aby byl zodpovědnější. Jeník je zdánlivě naprosto v pohodě, až přijdu na to, že se mi ztrácí z peněženky peníze. Usměvavý Jeník je šťastný, že mu vše prochází a přebere si ode mě podávané kapesné na týden, které pravidelně dávám v neděli večer. Přemýšlím, co dělám špatně, když děti mají k dispozici úměrně peněz, ale nutí je to brát si tajně další. Přemýšlím, jak to vyřešit, jestli to vůbec řešit, nebo jen odpustit a lépe ukrývat své peníze, což znamená zamykat ložnici.

Matýsek už je týden doma s pořádným kašlem, s rýmou a s antibiotiky. Přemýšlím, jak to zítra udělám, protože musím do práce a odpoledne znova do další, kterou mám, abych poplatila dětem jejich drahé kroužky.

Milda musí pracovat také, a tak hlídání zbyde na babičku s dědou, kde je ale další problém, protože děda dochází již měsíc na ozařování a nesmí onemocnět, jinak by mohl dostat zápal plic, což je v jeho věku velmi špatné.

Druhá babička prochází virózou, zvrací, má průjem a do toho všeho musí do práce.

Přemýšlím tedy, co a jak.

Blíží se 2. listopad, památka zesnulých. Přemýšlím o tom, jak mě mrzí, že táta umřel před 2 měsíci a já se dostala na hřbitov akorát při pohřbu, a pak ještě jednou. Přemýšlím, že se tam tedy musím zastavit, i když nevím kdy, protože když přijdu z práce, musím přebrat nemocného Matýska.

A ještě jeden dnešní zážitek. Když jsem přišla tento týden v úterý na první vyučovací hodinu ve škole, tak mi na stole ležela pozvánka na narozeninovou oslavu jedné žákyně. Celá třída na mně visela očima, jestli tam přijdu. Odpověděla jsem neurčitě, abych je nezklamala, ale ani nic neslíbila, protože u nás doma se situace mění každým okamžikem.

Dnes odpoledne jsem vyrazila na narozeninovou oslavu, na kterou se mi pravda vůbec nechtělo, ale přemýšlela jsem o tom, že mně to nic neudělá a holka si to bude pamatovat celý život. Přišla jsem přesně v hodinu srazu, ve 14 hodin, do objednaného dětského baru, kde měl od 15 hodin začít program s diskotékou a soutěžemi. Ode dveří jsem sjela místnost pohledem, až jsem skončila hned poblíž mě, u dveří. Seděla tam oslavenkyně a naproti ní její tatínek. Nikde nikdo další. Půl hodiny jsem si s žákyní povídala, až přišla její spolužačka. Pak už nikdo. Dívka rozdala spoustu pozvánek. Spíše zakřiknutá, tichá, bezproblémová žačka s celkem dobrým prospěchem.

Přemýšlím, jak je život těžký.

Dnes ráno jsem byla na nedělní bohoslužbě. Přemýšlím, jak moc má víra pro mě smysl. Přemýšlím, jak mám ten život těžký, a přemýšlím, proč zrovna já musím procházet takovými neřešitelnými problémy a stále dalšími a dalšími.

Ale bez Ježíše by to bylo ještě těžší.

***

Na světě je tolik zajímavých věcí... to je škoda, že nemůžu všechno stihnout... lidi, se kterými bych se chtěla setkat... místa, která bych chtěla navštívit... knížky, které bych si chtěla přečíst... docela ráda bych už konečně roztřídila všechny ty předměty, které se mi doma nakupily... možná se vzchopím k tomu, že jich aspoň polovinu vyhodím... a taky bych mohla umýt okna a vytřít prach, to by se nám hned lépe dýchalo... jenže ještě potřebuji tohle zařídit a tamto domluvit, hlavně na nic důležitého nezapomenout, jako onehdy, když jsem si pozvala přátele na schůzku, těšila se, připravovala se a pak tam zapomněla přijít - ještě že jsou hodní a odpustili mi to... já vlastně pořád něco dělám a nikdy neodpočívám, tedy odpočívám tím, že dělám něco jiného než předtím... ale jak přestat, když mě to vlastně těší... měla bych se začít chovat přiměřeně svému věku a zvolnit... určitě to udělám, hned jak dokončím, co jsem slíbila... třeba se mi podaří nezavázat se k dalším povinnostem... proč si pořád na sebe vymýšlím nové a nové činnosti... jenže na světě je tolik zajímavých věcí.

***

V práci nám nařídili psát na sebe „audit". Tzn. detailní rozpis naší pracovní činnosti. Tak musím svoji práci před zaměstnavatelem obhájit, že je prospěšná a že jsem „plně vytížená".

Tak si říkám, jak asi obstojím, až budu předkládat audit svého života před svým nebeským pánem. Uvnitř ale věřím, že mezi tím, koho miluji a kdo miluje mne,  bude výsledek posuzován milosrdně.

***

Ležím v posteli a přemýšlím nad tím, jak se mám hezky, v teple pelíšku, s hrnkem bylinkového čaje odpočívám obklopená jemnými tóny chval z repráku přehrávače a nemusím dělat vůbec nic. Jediný cíl, brzy se uzdravit, přečíst alespoň pár řádků z oblíbených knih, poslechnout si pár povzbudivých přednášek a nepromarnit ani tento čas zastavení, kdy přímluvné modlitby nemusí být pouze ve spěchu ranního shonu. Zotavit se, nabrat síly a teprve potom budu řešit, jak a kdy doženu učební plány, které právě zameškávám,  kdo vyžehlí tu nekonečnou horu vypraného prádla, kdo začne nakupovat vánoční dárky anebo umyje okna.

***

Přemýšlím, jak se stát takovou matkou, o níž píší všichni chytří psychologové, o nichž si nejsem jistá, že děti opravdu měli. Jak vychovávat děti tak, aby poslouchaly, braly mne vážně, nevztekaly se a spolupracovaly hlavně ráno, když potřebujeme do školky a já do práce. Přemýšlím, zda mne děti budou milovat dřív, než mě začnou nenávidět.

***

Přemýšlím o tom, jaktože někdo dokáže vymýšlet nové melodie a písničky, když už jich jsou na světě tisíce a tisíce. O tom, na jaké předměty se napíšu na státní maturitu. O tom, že „Hospodinův hlas sloupává z lesních stromů kůru" (Ž 29). O tom, kde jsem jenom mohla ztratit ty klíče. O tom, jak se někdo stane básníkem. O tom, jestli někdo zvládne denně přečíst celé noviny. A třeba o tom, o čem budu přemýšlet za rok touhle dobou.

***

Přemýšlím ve dvou rovinách. Přemýšlím o tom, co jsem již prožila a co nemohu změnit, tedy o minulosti. Přemýšlím také o tom, co je přede mnou, co neznám, tedy o budoucnosti. Ale moje přemýšlení, ať časově dozadu do minulosti, či dopředu, tedy do budoucnosti, se hodně zabývá lidmi. Přesněji řečeno lidskými vztahy. Přemýšlím hodně o lidech a o vztazích mezi nimi a přemýšlím hodně o sobě a o mých vztazích k druhým lidem a o vztazích druhých lidí ke mně. Za dva roky mi bude šedesát let a stále nemám toto téma uzavřené a ani v této chvíli, když píši tuto úvahu, nemohu napsat: „Je to vždy se vztahy mezi námi lidmi OK." Někdy je to vinou ostatních kolem mne, někdy vinou mou, že vztahy nejsou úplně v pořádku. Moje uvažování se bude týkat církve, protože v ní žiji, a to již celých čtyřicet let.

Ježíš Kristus nás moc dobře zná, přikázal nám: „Miluj bližního svého..." Jsem moc ráda, že nemusím vymýšlet sama, jaké vztahy mají být mezi námi lidmi, ve společenstvích ve sborech i v celé lidské společnosti. Trvalo by to tak dlouho, jak dlouho je člověk na zemi. A jsem šťastná, že znám Ježíše Krista a on mne učí, jaké vztahy bychom navzájem mohli mít. Svým životem zde na zemi položil základy pro všechny vztahy mezi lidmi na celém světě. On nás miluje. Když milujeme, odpouštíme. Není to jednoduché, ani laciné, mnohdy nás to stojí velké sebezapření, mnohdy jsou za odpuštěním takové události v našich životech, že kdybychom je měli popsat, vydalo by to na celou knihu a mnohé události bychom už nechtěli znovu prožít. Byla to Kristova láska k nám a poslušnost, že dal svůj život za mne i tebe. On určitě chce, abychom to pochopili.

A právě proto, že jsem přijala Ježíše Krista, uvěřila jsem v něj a přijala jsem jej do svého osobního života, mohu nejenom o mezilidských vztazích přemýšlet, ale mohu tyto vztahy vědomě uskutečňovat, mohu se snažit s pomocí Boží milovat bližní své. To je pro mne program na celý život, který mám před sebou. Vím, že to není málo, je to hodně. A jsem ráda, že nejsem na takový úkol sama a mohu počítat s Boží pomocí. Už mám vyzkoušené, že sama bych neobstála a nedovedla bych milovat sama ze sebe své bližní.

***

O čem v současné době často přemýšlím? O tom, jak jsem oknem vyhlížela dlouho a dychtivě prince na bílém koni a nevšimla si, že mi jeden už pěkně dlouho stojí u dveří. O tom, čím jsem si zasloužila, že už dávno neodcválal a nenechal mi na prahu jen hromádku koblih. O tom, jak jsem si byla jistá tím, že vím, koho vedle sebe potřebuji - a vůbec jsem neviděla, že to, co mi Bůh chce dát, je daleko větším pokladem než to, co jsem si já vysnila a na čem jsem téměř do krve lpěla.

O Boží milosti, o své paličatosti a pýše, o vytrvalosti jednoho prince a síle modliteb našich přátel. O tom, že je ode dneška před námi něco nového a krásného a zároveň vzácného a křehkého - a že jsem šťastná a zároveň se hrozně bojím, že něco nezvratně pokazím. O tom, jak moc mě/ nás Bůh musí milovat. O tom, že on je ochránce nezkušených. A o tom, jak moc jsem ráda, že ho mám. Máme. Tak o tom.

***

O čem často přemýšlím? V poslední době často přemýšlím, s čím vlastně bojuji v životě nejvíce. Vím dobře, že to není moje rodina, přátelé, lidé ve sboru, moji známí či neznámí, ani Bůh. Nejvíce bojuji sama se sebou. Se svými temperamentovými vlastnostmi - samozřejmě s těmi negativními. Se svými zlozvyky, sklony a špatnými postoji k určitým věcem a lidem.

Bojuji také s tím, co jsem se špatně naučila doma, například jak řešit určité situace. Je to ten nejsložitější a ten největší boj, protože si člověk sám většinou nejvíce komplikuje a ztěžuje život. Jenomže co s tím? Změnit se. Jak? Chvilku mi to jde, ale co potom? A i kdybych se změnila, stačí to k mojí spokojenosti a spokojenosti mého okolí? Možná to zní jako klišé, ale věřte mi, že to tak není. Vím to dobře, protože to právě prožívám. Jediné, čemu nebo komu mohu opravdu důvěřovat, je Bůh. Všechno mu to odevzdávat. Já sama se nikdy nezměním, a když tak se budu stále vracet do toho špatného.

Jedině Bůh mě může znovu „převychovat". Změnit ty špatné postoje, pohledy na určité lidi či situace. Nemá to se mnou lehké, už kolikrát jsem zklamala, přesto je plný důvěry, lásky a pochopení. Nikdy nebudu litovat toho, že jsem se za ním vydala. Jestli jsem udělala ve svém životě něco správného, pak to bude právě to, že jsem se rozhodla pro Ježíše.

***

V pracovním týdnu se mé myšlenky po procitnutí vážou k starostem nastávajícího dne. Radosti si příliš neuvědomuji a spíše pociťuji strach z hrnoucích se povinností, které, zdá se, nemají konce. Vím, že to není ideální odpověď křesťana. Když ráno vstávám sama a mám klid, snažím se přečíst si něco z Bible, na okamžik to stočí mé myšlenky jiným směrem, ale žel jak opustím dům a vír denních událostí mě plně pohltí, zmocní se i mého myšlení a strhne na sebe celou mou pozornost.

Je teď toho hodně na přemýšlení, stojím na životním rozcestí a není pro mne lehké volit si sama svou budoucnost. Je tedy na denním pořádku rozvaha nad budoucí cestou, která se každý den rýsuje jinak, což mi rozhodování příliš neulehčuje. V souvislosti s tím také přemýšlím o smysluplném žití, abych pak jednou s hrůzou nezjistila, že jsem  tím, co se snaží Gončarov popsat ve své knize Oblomov, a sice zbytečným člověkem. Rozjímám i o myšlenkách, které momentálně čtu v knihách.

Dále u mne dochází k tzv. dennímu snění. K tomu se během dne uchyluji možná až příliš často. Sním o všem. O realitě i naprosté fikci.

Také se mi často stává, že při jedné činnosti již v hlavě plánuji činnosti následující a plně se nekoncentruji na stávající práci. Ale většinou si takhle dopředu představuji jen přízemní věci jako, co si uvařím k obědu, či co si vezmu zítra na sebe :-).

Tolik z mé mysli, zatím nic kloudného ani moudrého, snad se to s rostoucím věkem zlepší :-).

***

O čem přemýšlím? Poslední dny i o tom, co napsat o svých myšlenkách a o myšlenkách vůbec. Muži prý nedovedou myslet na víc věcí najednou, na rozdíl od nás žen. Takže to, že jsem žena, a to, že se říká, že myšlenka je rychlejší než světlo, působí, že se to v mé hlavě jen hemží různými  myšlenkami a je těžké vybrat. Tentokrát nemá jít o duchovní záležitosti, ale o běžné, každodenní přemýšlení. Nevím, zda je to možné oddělit, když celý svůj křesťanský život usilujeme o to, aby Pán Ježíš prostupoval v našem životě všechno.

Takže o čem přemýšlím v těchto posledních dnech? Blízký člověk je těžce nemocný a já na něj myslím, jak mu je, co prožívá a jak mu co nejlépe pomoci a nést spolu s ním jeho břemeno, přemýšlím o tom, co jsme spolu mohli prožít, čím jsme si někdy ublížili, jak moc jsme byli obdarováni tím, že jsme takový kus cesty mohli jít spolu, jak nás to vzájemně ovlivnilo. O tom, jak je život krásný i strašný zároveň.

Zároveň mne inspiruje k mnohým myšlenkám to, co právě čtu. Knihu Zachránit (vzpomínky ženy, která v Holandsku schovávala rodinu Anny Frankové).

Myslím i na věci, které se poslední dobou dějí v naší církvi.

Protože jsem žena, leží na mě i každodenní starosti, co vše je dnes třeba zařídit a vyřídit a také jak svým milým připravit hezké Vánoce.

Teď musím myslet na to, že jdu za chvilku do práce a že se toto povídání musí rychle odeslat, aby to přišlo včas.

Všem účastnicím ankety děkujeme za jejich vyjádření!

redakce