aneb jak je to vzácné a příjemné, když bratří žijí spolu v jednotě!

Na úvod týdne modliteb za jednotu křesťanů, vyhlásila Ekumenická rada církví akci - Noc otevřených kostelů. Cílem bylo nabídnout lidem možnost zajít do kostela, kde bude v netradičním čase nějaký program. Jako sbor jsme si moc netroufali, ale naplnilo se přísloví: Nejde-li hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Přišlo totiž pozvání zvenku.

Oslovili nás katolíci, jestli nechceme takové setkání pořádat spolu s nimi v našem sboru. Musím dodat, že šlo o katolickou komunitu Chemin Neuf, jejímž zaměřením je misie a ekumenismus. Takovou nabídku jsme nemohli odmítnout, i když přišla na poslední chvíli. Zatímco na mnoha místech šlo spíše o kulturní večer, my jsme se rozhodli pojmout setkání spíše modlitebně. Hodně jsme chválili Hospodina, ale také jsme vnímali evangelium v několika scénkách a osobních svědectvích. Ta byla zaměřena především na to, jak Bůh měnil naše kritické vnímání jiných církví.

Během večera jsem přemýšlel o našich rozdílech, když vytváříme propracované učení ze zmínek typu „od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení", či otázka vyvolení (předurčení), mluvení jazyky. Tak vzniká učení, na kterém pak stavíme své rozdíly. Hodně zřetelně jsem si ten večer uvědomoval dílo Pána Ježíše. Jeho kříž a zmrtvýchvstání. A především víru v něho, která nás přivedla na toto místo. Bytostně jsem prožíval požehnání z obecenství Božích dětí.

Nemohu říct, že žijeme svorně. Vždyť jsme se právě poznali. Znovu jsem zakoušel, jak nás asi vnímá Pán Bůh. Ne podle církevní příslušnosti, ale zda patříme  do jeho rodiny. Také jsem si uvědomil, že nejde ani o to, jak uctíváme Pána a jak prožíváme bohoslužbu, ale o to, jak s ním zcela konkrétně žijeme, jaký s ním máme vztah.

Přestože nám spolu bylo dobře, vždy dva lidé po 15 minutách opouštěli sál, aby sloužili u stolku v ulici, na kterém byla misijní literatura. Mluvili s kolemjdoucími, z nichž se několik dalo pozvat až do „jámy lvové". Zdá se mi, že tak nějak vnímají nevěřící lidé naše sbory.

To, že byl večer požehnaný, dokazuje i to, že jsme se rozcházeli až před půlnocí. Bůh vám žehnej.

Pavel Hradský