Příběh ženy nemusí vyprávět jen o lásce, štěstí a soucitném mateřském srdci. Příběh ženy může být také plný bolesti, zklamání a jeho hlavní hrdinku můžeme najít třeba ve vězení. Kazatelka Pavlína Horníčková takových příběhů v posledních letech potkala a stále potkává mnoho. Požádali jsme ji, aby nás nechala nahlédnout do světa duchovenské služby ve vězení.

Navštěvuješ ženskou věznici ve Světlé nad Sázavou. Proč do vězení chodíš?

Je to již více než 3,5 roku co jsem se byla ve věznici Světlá nad Sázavou poprvé podívat. První dojem zanechá nesdělitelné pocity, ale přesto jsem byla přesvědčená, že tady mohu být nějak platná. Po absolvování školení jsem pod vedením Vězeňské duchovenské péče začala věznici navštěvovat.

Co tvá práce obnáší? Co bylo ve tvé práci pro tebe nové?

Především musím vycházet z toho, že jsem pro věznici pořád jen návštěva, takže si nemohu přijít, kdy chci, ani jak často  chci. Musím respektovat provoz věznice a potřeby odsouzených. Ze začátku se vůbec nevědělo, zda je dokáži oslovit, zda si na mne zvyknou, jestli ke mně najdou důvěru atd. Taková první samostatná práce byla na oddělení matek s dětmi. Příprava na toto oddělení byla nejnáročnější. Připravit si program pro děti ve věku 1 - 3 roky a přitom oslovit i maminky. Moc mi pomohlo, že jsem v té době měla 3letého Adama. Nosila jsem dětem knížky, kopírovala omalovánky, vyprávěla příběhy, ale nejlépe jsem si mohla s maminkami popovídat, když bylo možné jít ven.

Na biblických hodinách jsem se toho naučila nejvíce. Moje představa o biblické hodině ze sboru (modlitby, písně, výklad Písma) padla hned na prvním setkání s realitou. Nikdy nevím, kolik jich přijde, jak moc budou chtít poslouchat a kdo si přišel popovídat, jestli přijdou stálé klientky a kolik jich tam bude úplně poprvé atd. Naučila jsem se mluvit bez papíru a stále se učím nacházet v textu to, co je pro ně aktuální a co je osloví. Když na biblickou hodinu přijde do 20 odsouzených, tak se dá jejich pozornost udržet, ale když jich přijde do 50, je to obtížnější. A to mám v jeden den dvě biblické za sebou pro různá oddělení.

Na nedělních kázáních se střídám s kolegy z ekumeny. I když zde není kaple, snažím se, aby měla nedělní bohoslužba slavnostní ráz se vším všudy. Na nedělní bohoslužbu přichází tak 60 odsouzených.

Osobní pastorační rozhovory jsou velmi důležité. Těch tam mám nejvíce a v osobním rozhovoru mnohé odsouzené vyjádří, jak jsou za něj rády, a to se cítím potřebná.

Máš možnost mluvit se ženami otevřeně? Dozvíš se o nich něco?

Mohu s nimi mluvit na návštěvě před biblickou hodinou. Když je hezké počasí a mají vycházky, tak si sedneme na lavičku a povídáme si. Nebo mám návštěvní dopoledne pro ty, co se mnou hovoří pravidelně. Jestli mi něco řeknou? Řeknou a většinou to nejsou radostné příběhy. Mnohdy se mi na ně těžko reaguje a někdy je mlčeti zlato, když vidím, že jsou rády, že je někdo jen poslouchá.

Musela sis na svou práci dlouho zvykat?

To bys mi musela nejprve říci, co je to dlouho, ale zvykat jsem si musela. Úplně ze začátku jsem musela krotit i své emoce, protože mi tlouklo srdce. Pocit, že jste ve vězení, není zrovna příjemný. Musela jsem si zvykat na všudypřítomný tabákový kouř, na to, že po vás pořád někdo něco chce (nejčastěji svaté obrázky, růžence...). Nová byla i skutečnost, že na biblické hodině oslovuji negramotnou i vysokoškolačku a hledám, aby mi rozuměly všechny, i to, že se musím obejít bez jakýchkoliv názorných pomůcek.

Myslíš, že to, co děláš, je k něčemu dobré? A baví tě to?

Po třech letech musím říci, že mne to baví. Nechtěla bych dělat něco, co je zbytečné. Kdybych ten pocit měla, tak už bych to nedělala. Ostatně nemusím stát na pocitech, mám dost zpětné reakce od těch, které mne rády vidí a pro něž jsem (dle nich) hodně udělala.

Musela ses na svou „kariéru" nějak připravit? Vzděláváš se nějak i průběžně?

V minulých letech jsem dělala nějaké kurzy a nevěděla jsem přesně, k čemu mi budou (Primární prevence drogové závislosti, Psychoterapeutický výcvik). Teď mohu říci, že se mi to velmi hodí.  Při mé  službě ve vězení padala zpočátku nejčastější otázka - jaké jsem denominace. Bylo to v podstatě jedno, ale mnohé to řešily. Jelikož jsem byla nejčastěji konfrontována s katolickým vyznáním víry a mnoho jsem o tom nevěděla, rozhodla jsem se pro studia náboženské výchovy na Katedře kulturních a náboženských studií na Pedagogické fakultě při Univerzitě v Hradci Králové, kde již letos končím. Moje bakalářská práce nebude mít od vězení daleko.

Co ti tvá práce dává?

Touto otázkou jsi mne trochu zaskočila. Spíš bych si přála, aby mé setkání s těmi, kteří jsou na dně svého života, jim dalo sílu odrazit se, najít pomoc v Ježíši Kristu a nechat se proměnit.

Děkuji za rozhovor, Al