Aneb Jsem-li Otec, kde je úcta ke mně?

Kdysi se král David rozhodl převézt Boží schránu z Baalímu. Jde o schránu úmluvy, při níž se vzývá Hospodinovo jméno. Uza šel při Boží schráně a Achjo před ní. David a celý Izrael tančí před Hospodinem, jehož přítomnost právě nesená truhla představuje. Na Nákonově humně Uza vztáhne ruku, aby zachytil Boží schránu, protože spřežení vybočilo z cesty.

Hospodin vzplanul hněvem proti Uzovi pro jeho neúctu a zabil ho. V tom okamžiku vzplanul David hněvem, aniž Písmo vysvětluje šlo-li o hněv na Uzu pro jeho neúctu, či hněv proti Hospodinu, že Uzu zabil. Každopádně Davida pojala bázeň před Hospodinem a řekl: „Jak by mohla Hospodinova schrána vejít ke mně?" Tolik jen heslovitě k příběhu, který znáte či si ho můžete přečíst v 2. Samuelově 6. Víme, že truhly se nesměl nikdo svévolně dotýkat (např. Ex 33,20). Je to tedy trest za to, že Uza chce zachytit padající truhlu, aby nevypadla z naklánějícího se vozu? Nebo chtěl ovlivnit směr a další cestu vozu nebo jej zdržet na humně, jak někteří vykládají? Každopádně nerespektoval svatost a nedotknutelnost truhly, byť třeba z nejlepších úmyslů. Ptám se sám sebe, jak bych v dané situaci zareagoval já, kdybych byl na jeho místě. A jak bych reagoval na místě krále? Je to velice těžký oddíl. Ani úcta k Bohu není věcí jednoduchou, natož teoretickou.Jako čtenáři si oddechneme, když zjistíme, že příběh je ve Starém zákoně. Na druhou stranu víme, že Bůh je pořád jen jeden a že mu tedy patří stále stejná úcta. Snad si při této příležitosti vzpomeneme i na nejednu diskuzi, jestli chodit v neděli do sboru v saku nebo otrhaných riflích. Jestli při modlitbě stát či mít ruce v kapsách a žvýkat svou žvýkačku.„Starozákonní člověk věděl, že Bůh je mocný a hrozný. Co v novozákonní době? Ježíš blízký, milosrdný, člověk, přítel hříšníků. To si, jak víme, neprotiřečí. Na druhé straně se zdá, že si to mnozí novodobí křesťané takto chybně vyložili. Bůh je můj taťka, Ježíš, to je můj kámoš a bráška. Úcta, bázeň, a nebojím se použít slova „strach" z našeho Boha, Pána nebe i země, je dočista pryč" (cit. B. Cienciala z AC).

Odpradávna lidé uctívali různým způsobem různé bohy. Starozákonním praotcům i později Mojžíšovi, se ale zjevil svatý Bůh. „Zuj si boty, protože místo na kterém stojíš je svaté", slyšel u hořícího keře Mojžíš (Ex 3,5). Jediný skutečný Bůh si zaslouží nejvyšší úctu a také ji pro sebe vyžaduje. Jaký pozor si tehdy dávali při vyslovování božího jména lidé, kteří věděli, jak úzce je jméno spojeno s jeho nositelem. Vzpomeňte také na zápas o to, jestli bude mít Izrael svého krále. Lid si ho tvrdošíjně prosadil i přes Boží nesouhlas. Právem se mohl Hospodin cítit jako ten, který je nedostatečný v očích svého lidu. Podle Písma je přece on sám jediným Králem Izraele. Jediným vládcem. Jen jeho je hodno uctívat.

Pán Ježíš Kristus výslovně tuto úctu pro sebe nepožadoval.Ten, který byl způsobem bytí roven Bohu, na této rovnosti nelpěl, sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka (Fp 2,6 - 7). On sám říká, že nehledá svou slávu (J 8,50). Zároveň ale říká: „Otec chce, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí Otce, který ho poslal" (J 5,23). Pavel vyznává, že pro Ježíšovu pokoru jej Bůh vyvýšil a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno (Fp 2,9 - 10). Již první církev uctívala Ježíše jako Božího Syna. Jako Pána a Spasitele. Když byla později tato úcta zpochybňována, stvrdila církev na Efezském koncilu (r. 431), že Ježíš má být uctíván stejně jako Bůh Otec. Pozdější církev musela řešit jiný problém. Problém s přehnaným „uctíváním", které se změnilo v modloslužbu. Uctívání, které patři jedině Bohu a jeho Synu, se přeneslo i na některé „významné světce", a tak musel druhý Nicejský koncil roku 787 ujasnit, že jedině Bohu přísluší uctívání, oslavování a klanění, zatímco svatým pouze prokazování úcty jakožto lidem.

Pán Ježíš nám zjevil v Bohu Otce. Svého i našeho. Skrze Krista jsme se stali Božími dětmi, když jsme se narodili do jeho rodiny. Můžeme tak skrze něj mít blízký vztah s nebeským Otcem. To nás ale nesmí vést ke ztrátě úcty. Děti mají také úzký vztah se svými rodiči, a přesto platí příkaz desatera. Cti otce a matku. Právě v nejužších mezilidských vztazích se odehrává nejvíce zneužití, ublížení či jen zpovrchnění a nevážení si jednoho druhým. Proto jsou děti vedeny k poslušnosti a úctě. Rodiče jim v tom mají být sami příkladem. Vždyť otcovství na lidské rovině je či má být obrazem otcovství Božího. I proto je na obou stranách jasná výzva k úctě. „Syn ctí svého otce a služebník svého pána. Jsem-li Otec, kde je úcta ke mně? Jsem-li Pán, kde je bázeň přede mnou, praví Hospodin zástupů" (Mal 1,6). Za pozornost stojí celá kapitola, která líčí důsledky toho, když Boží lid nebere Hospodina vážně. I Pavel líčí tragický osud těch, kteří poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni (Ř 1,21).

Uza, zmíněný na začátku tohoto zamyšlení, chtěl Bohu pomoci. Myslím, že z nejlepšího svědomí a přesvědčení. Chtěl pomoci udržet Bohu správný směr. Neposlechl při tom ale Boží slovo. Jeho příběh nám ukazuje, že nelze Boha uctívat podle svých nejlepších představ či podle toho, jak se nám to líbí, ale podle Božího Slova. Ne v rozporu s ním.

Pavel Hradský

Příspěvek zatím nemá žádné komentáře