Jan a Milada Frolíkovi mají dvě děti, dvě vnoučata a v příštím roce oslaví zlatou svatbu. Jsou členy ECM, v letech 2001 - 2003 vedli kurzy Alfa, od roku 2004 se věnují kurzu Manželské večery, radí novým vedoucím a sami také kurz vedou. Letos na podzim už po třinácté.

Co je podle vás úcta?

Nemáme žádnou vlastní definici úcty, myslíme, že se dá vystačit s tím, že je to „uznání, projev vážnosti, autority", jak uvádí Slovník spisovné češtiny, snad bychom jenom přidali trochu obdivu.Jak se prakticky projevuje? A jak se projevuje v manželství?Mám-li k někomu úctu, tak mu naslouchám, zajímám se o to, co dělá, jednám s ním zdvořile a je pro mne více či méně vzorem. V manželství je to stejné. Jenom s tím rozdílem, že by to mělo být oboustranné, vzájemné.

Je úcta v manželství důležitá? Jak moc?

Úcta je v manželství nesmírně důležitá. Je to jeden ze tří hlavních atributů šťastného manželství; ty ostatní dva jsou, že se manželé milují a potřebují.

Souhlasíte s tvrzením, že si každý zaslouží úctu?

Pokud se pohybujeme v normální společnosti (říkejme tomu třeba mezi slušnými lidmi), tak s tím tvrzením souhlasíme. Na každém člověku můžeme najít něco, čeho si lze vážit. Existují ale extrémní situace, kdy to tvrzení neplatí; těžko si můžeme něčeho vážit např. na mladistvém vrahovi z Kmetiněvsi. Pomíjíme přitom zvláštní druh úcty, kdy si např. jeden podvodník váží druhého podvodníka proto, že ten druhý umí lépe podvádět.Co pozitivního úcta přináší? Úcta (zejména když je vzájemná) tříbí a upevňuje vztahy a vnitřně obohacuje. Přitom to nemusí být (dokonce to zpravidla nebývá) bezmezný obdiv, nýbrž si na tom druhém vážíme jenom některých věcí a s jinými třeba nesouhlasíme. Mně se dvakrát za život poštěstilo mít šéfa, kterého jsem si mohl vážit a který mi byl v pracovních věcech vzorem a měl moji úctu. Přitom v osobním životě jsem ho nijak neobdivoval.

Existuje způsob, jak dosáhnout toho, aby mi někdo projevoval úctu? Platí, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá?

Nutným, ne však postačujícím, předpokladem je, abychom oba vyznávali stejné hodnoty. Neznáme ale univerzální návod jak se stát úcty hodným. A rozhodně tady neplatí, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. To by bylo příliš jednoduché. Když pomineme pohádkové příběhy (nebo některé totalitní režimy), ve kterých panovník prostě nařídí, že mu všichni musí projevovat úctu, tak zjistíme, že k tomu, aby k nám druhý člověk choval úctu, vede dlouhá cesta, na které musíme na sobě tvrdě pracovat, abychom vyhověli měřítkům toho druhého. Ta měřítka musíme znát; jednou to může být náš charakter a chování, jindy naše znalosti a dovednosti nebo třeba náš vzhled a fyzická zdatnost. Úcta, které se nám pak dostane, je završením uznání za to, že druhému imponujeme, že splňujeme jeho očekávání.

Když toho ale nedosáhnu, pak žít s někým, kdo si mne neváží nebo si mne vážit přestane je dost těžké, ne?

Žít s někým, kdo si mě neváží, je velmi těžké v každém případě. Někdy se do takové situace můžeme dostat bez vlastního přičinění, např. v rodině, kde vyrůstáme a ze které nemůžeme utéct. Pokud ale máme možnost volby, měli bychom se snažit takové situaci předejít. Neměli bychom si brát někoho, kdo si nás neváží nebo koho si nevážíme my, i když se třeba milujeme i potřebujeme. Dojde-li však k tomu, že si mne ten druhý vážil a přestane, musíme rychle zjistit, proč se to stalo, jestli jsem se změnil já nebo jestli se změnila měřítka, podle kterých mě ten druhý hodnotí. Často to bývá obojí. V manželství by takové zjišťování mělo být vždycky společnou starostí obou.

A co když naopak já nejsem schopen/schopna vážit si svého partnera, i když bych chtěl/a? Dá se s tím něco dělat? Máte třeba nějakou osobní zkušenost?

To je podobná otázka jako ta předchozí, jenomže se na problém díváme z druhé strany. Nejčastější příčinou bývá nějaké zranění, které nám ten druhý způsobil. V kurzu Manželské večery učíme, a i z vlastní zkušenosti víme, že v tom případě je jediným řešením odpuštění. Odpuštění má jedinečnou moc uzdravit vztahy, ale je velice těžké. Je to proto, že odpuštění vždycky něco stojí. Stojí něco, pokud jde o naši hrdost, znamená to vzdát se své sebelítosti, své touhy po spravedlnosti nebo dokonce po pomstě, znamená to vzdát se svých práv. Odpuštění má různé stupně obtížnosti. Je velký rozdíl mezi tím odpustit partnerovi, že se třeba neumí včas vypravit z domova, a mezi tím odpustit nevěru. Ale odpustit musíme, bez odpuštění není šťastného manželství. Odpuštění je především rozhodnutí vůle, ne pocit. A to platí, ať jde o malou nebo o velkou věc.

Projevují muži úctu jiným způsobem než ženy?

Domníváme se, že v manželství ano. Muž bývá okázalejší, kdežto žena to dokáže méně teatrálně, leckdy stačí, jak se na muže podívá. Dá se říct, že jednomu pohlaví dělá projevování úcty větší problém než druhému nebo to záleží na jednotlivcích?Myslíme si, že spíš záleží na jednotlivcích. Jaký projev úcty ze strany partnera máte nejraději a co naopak považujete za projev neúcty?Milada: Je mi příjemné, když je Honza ke mně galantní, když mi podá ruku při vystupování z tramvaje nebo nade mnou podrží deštník (i když třeba sám trochu zmokne). Mrzí mě, když se někde dlouho zdrží a neřekne mi o tom a já mám strach, co se stalo; stává se to ale zřídka.

Jan: A já mám rád, když mě Milada za něco pochválí, to se cítím jako Mark Twain, který řekl „z upřímného uznání dokážu žít dva měsíce".

Máte pocit, že je pro dnešního člověka pojem „úcta" atraktivní? Proč ano, proč ne?

Člověk dřívější i dnešní rád přijímá projevy úcty od ostatních, uznání potěší každého, to se nemění. Zdá se nám ale, že ubývá ochoty úctu projevovat.

Můžeme jako křesťané přispět k tomu, aby byli lidé ochotnější úctu projevovat?

Jako křesťané můžeme přispět nejen k tomu, aby lidé byli ochotnější úctu projevovat, ale také k tomu, aby se snažili být úcty hodní. V obou případech je nejlepší viditelný osobní příklad. Písmo nás k  tomu přímo nabádá. Když Ježíš vysvětlil učedníkům podobenství o rozsévači, dodal: „Nikdo přece nerozsvítí světlo a nepřikryje je nádobou, ani je nedá pod postel, ale dá je na svícen, aby ti, kdo vcházejí, viděli světlo."

Chovejme se tedy tak, aby lidé mohli říkat „nejen po lásce, ale i po úctě je poznáte, křesťany".

Děkuji za rozhovor

al

Příspěvek zatím nemá žádné komentáře