J 17, 13 - 26 - Mojí osobní zkušeností je, že mnozí lidé řeknou: víra ano - církev ne, ale první, nač se ptají, je, v jaké jsem církvi, a ne v koho věřím. Církev je dílem Kristovým a nelze oddělit církev od Krista a Krista od církve. Proto se církev musí podobat Kristu a mít některé z jeho charakteristických znaků. V 1 J 4,17 apoštol Jan píše: „Jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě." Co to znamená? Čím by se měla církev vyznačovat? V 17. kapitole Janova evangelia se Ježíš za církev modlí a zmiňuje přímo šest věcí: radost (v. 13), svatost (v. 14 - 16), pravda (v. 17), misijní poslání (v. 18), jednota (v. 21 - 23) a láska (v. 26).

Radost je prvním znakem, o kterém Ježíš hovoří. Skutečnost, že mnozí z nás by ji na první místo nepoložili, ukazuje, že si jí tak málo vážíme. Připomeňme si slova anděla, jenž zvěstoval Ježíšovo narození pastýřům: „Hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově" (L 2,10 - 11). Později Ježíš říká: „To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná" (J 15,11). V křesťanském životě neexistuje ctnost, která není ozářena radostí. Je dnešní církev radostná? Prožívají dnešní křesťané radost? „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se" (Fp 4,4).

Druhým znakem církve je svatost, což je charakteristická Boží vlastnost, o níž se Boží slovo zmiňuje nejčastěji. Máme být národ „svatý" (1 Pt 2,9) a usilovat o svatost, „bez níž nikdo nespatří Pána" (Žd 12,14). Izraelci si představovali, že svatost je něco, co by se dalo známkovat a hodnotit. Když se podíváme kolem sebe, tak zjistíme, že mnozí ztotožňují svatost s kulturně podmíněným vzorem chování, a tak za svaté považují ty, kdo nehrají hazardní hry, nekouří, nepijí... ale v tom svatost nespočívá. Nakazujeme-li lidem, čeho se mají distancovat, nepodporujeme svatost, ale zákonictví a pokrytectví. Nebe si nikdo nemůže zasloužit. „Svatý" není ten, kdo dosáhl určitého stupně dobroty, ale je jím spíše člověk, který byl oddělen pro Boha. „Svatí" jsou ti „povolaní", kteří vytvářejí Boží církev.

Dalším znakem církve je pravda. Jsme vedeni k pravdě, protože jak křesťanská radost, tak i svatost závisí na tom, jak dobře známe Boží slovo. To znamená, jak dobře známe a uplatňujeme zásady psaného Božího zjevení. J 17,17: „Posvěť je pravdou, tvoje slovo je pravda". Co Bůh činí, činí skrze své slovo. Jelikož posvěcení znamená být oddělen pro Boha, aby si nás mohl použít, tak jediná cesta k našemu posvěcení spočívá v přivlastnění si Boží pravdy zaznamenané v Bibli.

Církev nemá být zaměřena jen na sebe a hledat radost, ani pouze na Krista a získávat posvěcení či na Písma a nacházet pravdu. Má se také obracet ke světu a plnit tam své poslání (J 17,18 - 19) - misii. Co znamená být jako křesťan ve světě? Neznamená to být jako svět, ale znaky církve mají způsobovat, že se církev od světa liší. Znamená to, že máme poznat ty, kteří nejsou křesťany, přátelsky jim pomáhat a vstoupit do jejich života tak, abychom je začali ovlivňovat evangeliem. Máme plnit své misijní poslání tak jako Ježíš to své, tedy být takový jako ten, kterého doporučujeme.

Další známkou pravé církve je jednota (J 17, 20 - 23). Nemluví se zde o organizační jednotě, ani o jednotě, jež vznikne v důsledku přizpůsobení se (konformity). Nemusíme si být všichni podobni vzhledem či chováním. Jednota je Božím darem a také něčím, oč by mělo tělo opravdových věřících usilovat. Církev se má vyznačovat duchovní jednotou. Jedná se o jednotu obdobnou té, která existuje v Boží trojici. „Já v nich a ty ve mně, aby byli uvedeni v dokonalost jednoty" (J 17,23).

Nakonec se dostáváme k lásce, která je vůbec nejvýznamnějším znakem církve. Ona dává význam všem ostatním, bez ní církev nemůže být takovou, jakou ji chtěl Bůh mít. Výjimečné postavení lásky vynikne, vidíme-li ji ve vztahu k ostatním znakům pravé církve. Oddělte lásku od radosti. Zbyde požitkářství a nevázanost. Oddělte lásku od svatosti. Zůstane samospravedlnost a určitý druh sebeuspokojení, jimiž se vyznačovali farizeové. Oddělte lásku od pravdy a dostanete trpkou ortodoxii, určitý druh učení, které je sice správné, ale nikoho nezíská. Oddělte lásku od misie a máte imperialismus, kolonialismus v církevním rouchu. Oddělte lásku od jednoty a brzy nastane tyranie. Co se však stane, když projevíte lásku? Všechny ostatní znaky pravé církve budou následovat. K čemu vede láska k Bohu Otci? K radosti. K čemu vede láska k Ježíši Kristu? Ke svatosti. K čemu vede láska k Božímu slovu? K pravdě. K čemu vede láska ke světu? K misii. K čemu vede láska k bratřím a sestrám? K jednotě. Díky lásce totiž poznáváme, že jsme navzájem spojeni poutem, které vytváří sám Bůh.

Je čas zastavit se a zreflektovat: Jaký jsi ty? Jaký je váš sbor? Jaká je naše církev?

Pavlína Horníčková