Křehkost života
Byl den jako každý jiný, všichni se radovali z vítězství hokejistů a vítali je na letišti, všude se mluvilo o jejich zlatém vítězství a já zasedala k učení na státnice. Najednou se z rozhlasu ozval hlasatel se zprávou, že zemřel zpěvák Petr Muk.
Chvíli mi to trvalo a stále jsem si říkala, že to přece není možné, aby tak mladý člověk zemřel. Měla jsem ho ráda již od dětství, kdy jeho Ráchel, Bon Soir, Mademoiselle Paris, Stín katedrál byly hity mého dospívání a tak těžkého životního období po rozvodu rodičů a problémů se školou.
Vždycky, když mi bylo hodně špatně, jsem měla Inézku a hudbu, která vypovídala o mém bolavém, zraněném srdci a o období, které jsem prožívala. Z kazeťáku se ozval sametový, mužný, rockový hlas, který mě vždy rozechvěl. Byl to hlas zpěváka, který zpíval srdcem a zpíval věci, které sám prožíval s depresemi a maniodepresivní psychózou, kterou trpěl.A najednou už tady není, už nikdy nezazpívá a nepohladí své tři děti, neuvidí louku ani nebe. Prostě odešel, zemřel a nikdo už to nevrátí, zemřel možná na předávkování léky a nikdo neví zda záměrně či nikoliv.
Uvědomila jsem si, že někteří lidé žijí své dny docela v pohodě a netuší, že jsou kolem nich lidé, kteří denně bojují o svůj život a existenci. Ne proto, že by neměli co k jídlu, nebo nebyli zajištěni, ale proto, že musí svádět boj sami se sebou! Se svými depresemi, nemocemi a stavy smutku, který je mně velmi dobře znám. Ten pocit opuštění, samoty uvnitř čtyř stěn, kdy svádíte boj s ďáblem o to, zda ještě zkusíte bojovat, bojovat a žít dál! V Mukových písních je slyšet, čím procházel, kdy byl štastný, kdy na pokraji šílenství a smrti.
Ano, tyhle věci prožívá každý, ale někdo se cítí osamocený i ve společnosti lidí, kteří nejsou schopni pochopit jiný svět. Svět, který je mnohem krutější než ten zevní, je to svět vnitřní. Někdy pomáhá modlitba, někdy Boží moc, ale někdy i přes všechny snahy a volání o pomoc prostě nevydržíte a uděláte konec.
Vím, jaké to je, a vím, že se Muk hudbou snažil léčit, vykřičet a dát najevo světu své pocity, a právě proto je mi smutno z toho, že dokázal tolik věcí, z ničeho se vyšplhal na vrchol i se svou nemocí a přesto ho zlomila. Přesto už tady není. A i když nevím, zda věřil v Boha nebo ne, vím že v jeho písních se často slovo Bůh vyskytovalo a že zpíval o životu a lásce tak, jak jej vnímal. Bude mi chybět. Přála bych si, abychom nezapomínali na to, že mezi námi žijí lidé, kteří potřebují naši pomoc, lásku, podporu, zájem a že se nemáme soustředit jen na okruh věřících křestanů, ale prolomit ledy a své obavy a poskytovat pomoc tam, kde je třeba. Nemusíme vždy říkat hned o Bohu. Stačí, že si někoho všimneme, přivítáme, prohodíme pár slov a budeme mít o druhého zájem! Vím jak to pomáhá mně, když se někdy cítím sama i v místnosti, kde je plno lidí a nikdo si mě nevšímá. Když pak má někdo zájem a zeptá se mě, jak se mám, necítím se tak sama, necítím tu vnitřní úzkost, samotu, stesk.Kéž by všichni lidé, kteří by chtěli, dostali naši pomoc. Pomoc v podobě naší podpory a lásky. Nemuseli by pak končit své životy ze zoufalství. Někdo bere léky a snaží se léčit, ale nakonec svou bitvu stejně prohraje, někdo je nebere a bojuje stejně, jako ten, kdo je bere. Škoda každého lidského života, každého srdce, kterému smrt ublíží, každého pohledu, kdy se dítě zeptá, mami, kde je táta? Každého nového dne, každého doteku, pohlazení, každého zpěvu ptáků, každé maličkosti, každého polibku a objetí od ženy, škoda těch, kdo už nejsou mezi námi, ač by tolik chtěli. Oceňme jejich bojovnost, dar, který přinesli, oceňme to, že bojovali, i když prohráli, i když ten zlý byl mocnější a oni slabší, slabší možná v tom, že v tu chvíli byli sami. Proto píši tato slova, probuďte se v církvích křestané všech společenství, ti, kteří bojují, potřebují vaši pomoc!
S modlitbou za všechny bojující každý nový den.
Michala Königsmarková
Depresivní porucha, jak se správně jmenuje, patří mezi nejčastěji se vyskytující poruchy duše vůbec. Každým rokem onemocní touto poruchou 1 % mužské a 3 % ženské populace. Depresivní poruchou trpí 2-3 % mužů, u žen je tato hodnota vyšší, 5-10 %. Porucha se může objevit v každém věku, ale výskyt se nejčastěji objeví kolem 40. roku života, snad jako období prvního bilancování vlastního života (ztráty – zisky).
Často slýchám otázku, zda může mít křesťan duševní potíže. Vždyť je znovuzrozen a své duševní zdraví má v Kristu. Ano, částečně je to pravda, ale ani křesťanům se duševní poruchy nevyhýbají. Od nevěřících se kromě duchovní změny v ničem nelišíme, jsme stejně zranitelní jak v tělesné, tak duševní oblasti (Ř 3,23). Musíme si přiznat, že často nečerpáme sílu z modlitby a Božího slova a dopouštíme se hříchu, který nás duchovně odděluje od Pána a narušuje i naše emoce (Mt 22,37).
MUDr. David Polednik
předneseno na 13. celostátní konferenci SKZ v Praze 20. října 2002
Pro depresi je charakteristická dlouhodobě zhoršená nálada, pocity beznaděje a bezvýchodnosti. Jedinec se přestává zajímat o dřívější příjemné aktivity a přestává z nich mít potěšení. Dále dochází k poruchám koncentrace, nemocní se nemohu soustředit na práci, na četbu, často u aktivit dlouho nevydrží. Charakteristická je i ztráta energie. Mohou se objevit sebevražedné myšlenky. Zhruba 2/3 nemocných prožívá silné úzkostné stavy. Deprese je vlastně zlomená vůle. Člověk by chtěl, ale nemá dostatek vnitřní ani fyzické energie. Lidé trpící depresí těžko přijímají negativní informace, dokonce i ty, které se jich přímo netýkají. A není ani potřeba, aby se jednalo o nějakou tragédii. Nezvládají někoho „dlouho“ poslouchat, i když se jedná o několik málo minut. Bez příčiny pláčou a nedokážou pláč zastavit.
