Kdo nechce pracovat, ať nejí
Přikazujeme vám, bratří, ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který vede zahálčivý život a nežije podle naučení, která jste od nás převzali. Sami přece víte, jak máte žít podle našeho příkladu. My jsme u vás nezaháleli ani jsme nikoho nevyjídali, ale ve dne v noci jsme namáhavě pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom k tomu neměli právo, ale chtěli jsme vám sami sebe dát za příklad, abyste se jím řídili. Když jsme u vás byli, přikazovali jsme vám: Kdo nechce pracovat, ať nejí! Teď však slyšíme, že někteří mezi vámi vedou zahálčivý život, pořádně nepracují a pletou se do věcí, do kterých jim nic není. Takovým přikazujeme a vybízíme je ve jménu Pána Ježíše Krista, aby žili řádně a živili se vlastní prací. (2 Te 3, 6-12)
Tento jednoznačný a z dnešního pohledu maximálně spravedlivý výrok apoštola Pavla je i pro dnešní dobu více než inspirativní. Nicméně proti tendencím příliš volných výkladů je třeba ho pochopit v kontextu. Situace, ve které (pravděpodobně) Pavel píše tento druhý list do Tesaloniky, hlavního města římské provincie Makedonie, byla poznamenána reakcí místních na jeho první list. Vyzdvihuje v něm zmrtvýchvstalého Krista a jeho druhý příchod, který je očekáván v nejbližší budoucnosti. Den Páně přijde náhle jako „zloděj v noci". Proto je třeba být stále připraven, zdůrazňuje. Některé křesťanské obce jsou ale následně zneklidněny, že tento den nenastal tak brzo, jak se očekávalo. Pavel také napomíná ty křesťany, kteří se domnívali, že den Páně již nastává, a přestali se starat o každodenní záležitosti (následná historie církve ukazuje, že to nebyl poslední případ). Někteří prostě přestali pracovat v domnění, že to již není třeba, protože bude brzy konec světa. Mám za to, že se jim to i celkem hodilo. Přitom Pavel již v předchozím dopise nabádá: „Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni" (1 Te 4, 11-12). Bez práce by tedy sbor klesl na úroveň žebráků a byl by pohoršením těm, „kdo jsou vně". Jinými slovy - kazilo by to nebo přímo znemožňovalo zvěstovat Krista.
Můžeme tu sledovat Pavlův vztah k práci a jeho motivaci v souvislosti s jeho posláním zvěstovat jedinečnou zprávu o spasení skrze Krista. Pavel jednoznačně nepůsobil jako putující filozof, který si do své mošny vydělává radami po domech, jak bylo v tehdejší době obvyklé. Zdůrazňuje, že nezvěstoval o Kristu pro peníze, a dokonce ani ne pro svou obživu, a to i přes to, že měl nárok nechat se vydržovat církví. Zůstává věrný tradici, ze které vyšel. Byl vystudovaný rabín s kvalifikací k vykonávání úřadu duchovního i právního farizejského zákoníka. Při tomto studiu bylo zvykem se zároveň vyučit nějakému řemeslu, neboť rabíni neměli přijímat odměny za své odborné porady, i když snad směli přijímat jisté příspěvky od mladých mužů, které soustavně vyučovali. Bylo třeba zabezpečit sebe a svou rodinu řemeslnou prací. (Víme, že Pavel šil stany nebo stanové dílce.) Jako Kristův apoštol se toho drží i nadále. Pavel se zcela jistě také vyrovnával se silným helénistickým vlivem, jehož vinou byla manuální práce podceňována a určená pro nejspodnější vrstvy.
Na druhou stranu neodmítal hmotné dary, bylo-li patrno, že jsou projevem upřímné lásky a oddanosti evangeliu. Zdůrazňuje, že umí mít nadbytek i nedostatek. Vítá, když ho milovaní bratři podpoří v těžkostech, nejde mu však o dary samotné, ale o „zisk, který se připisuje k dobru darujících" jako oběť Bohu milá, jak říká.Pavel pracoval v řemesle, aby se uživil a nebyl nikomu na obtíž a, jak bychom dnes řekli, aby byl nezávislý. Záleželo mu na tom nebýt nikomu kamenem úrazu. To dává za příklad. Chtěl zachovat zvěst těmito ohledy nezatíženou. Šlo mu o to, aby na podezření, že káže ovlivněn starostí o živobytí (viz pořekadlo: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej) mohl odpovědět, že on se živí vlastníma rukama. To byla jeho cesta.
Pavel se stavěl proti lenosti a proti tomu nechat se bez práce vyživovat. Chtěl, aby se křesťané uměli dobře vyrovnávat s realitou běžného života. Kristův učedník má kvalitně pracovat a žít bez zahálky, aby byl dobrým příkladem pro ostatní a nebyl ostudou sobě, církvi a Kristu. Má si vydělávat svou prací také proto, aby mohl obdarovávat nuzné. To jsou důležité a praktické důrazy.Pavel dobře znal cenu práce, zdůrazňoval, že každá má být řádně a spravedlivě zaplacena (viz Ježíšovo: Hoden je dělník své mzdy v Lk 10,7). Dobře věděl, že tomu tak není vždy. Učil, že v určitém smyslu získávají kazatelé evangelia mzdu od těch, jimž slouží Slovem (2 K 11,8; 1 Tm 5, 17-18). Sám „Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu", uvádí (1 K 9,14). Musíme to však správně chápat, neboť Starý i Nový zákon kárá ty, kdo vyučují kvůli penězům (Mi 3,11; Tt 1,7; 1 Pt 5,2). To je i Pavlův důraz.Apoštol Pavel nám opět ukazuje, jak být příkladem lidem ve svém okolí. Doba ukázala, že plně placení profesionální kazatelé a faráři jsou převažující praxí církve. Vedle toho se ale také setkáváme s mnoha služebníky, kteří mají své zaměstnání nebo podnikání a zároveň působí v církvi, ať již za to jsou placeni nebo ne. Podstatné pro nás všechny je nedělat svou prací ostudu sobě ani Pánu Bohu.
Filip Gärtner
