Prostě tak, jak se asi může vést v nepříliš velkém městě maličkému sboru, jehož členstvo má věk od 35 výš. (Pravda, ochomýtají se kolem nás také 4 děti, děvčátka, ale o těch nelze říci, že je máme - spíš jsou to vřele vítaní hosté, když se někdy objeví.) Na bohoslužbách se nás sejde mezi 12 a 19, jak to vyjde. Ne úplně titíž lidičkové, takže spočteno dohromady by to dělalo i víc. Když započítám „občasňáky" zvědavé na Boha a zase nepočítám skalní křesťany odjinud, kteří někdy zaskočí na návštěvu. Ale jako v tom vtipu - protože nikdy nevejdou najednou, tak se do modlitebny vejdou.

Nedá se říct, že by místní lid byl obecně příznivě nakloněn církvi jakéhokoliv rodokmenu. Samozřejmě, mnoho z nich se prostě nachází ve stavu blahé nevědomosti. Člověk už tomu přivykl. Onehdy jsem měla na faře otevřené okno a slyším nějakého mladíčka na chodníku pracně slabikovat nápis, který stojí (velikými písmeny!) na průčelí „me - to - metodýcká církev". Znělo to, jako že je na svou vzdělanost nesmírně hrdý. Tajně jsem se tomu za oknem hihňala. Nebo třeba ta malá holčička, která se ocitla v modlitebně za zcela jiným účelem než je modlení. Přesto měla vážné obavy, že tam potká Boha a ten po ní bude chtít, aby v něho uvěřila. To bylo tak. K mé velké radosti se znovu ozvali z místní Lidušky, že by u nás v modlitebně zase po letech uspořádali koncert a výstavu. Tak jsme na tři dny půjčili budovu a paní učitelka, která výstavu hlídala, přesunula své hodiny kreslení k nám. Některé žáčky to poněkud zneklidnilo. Ale jiné děti nemrkly ani brvou - a ještě si na rozloučenou odnesly komiksový Nový zákon. Knížek se rozdalo opravdu hodně. Alespoň nějaká ta osvěta občas zafunguje.

Prostě - bojujeme, jak se dá. Biblická hodina se sejde občas, ale je to srdečná, příjemná záležitost. Modlitební skupinka má trochu větší výdrž, díky Bohu (a to myslím doslova). Občas se něco uspořádá jako třeba ten koncert. Nebo o svátcích sváteční bohoslužby, kdy se pravidelně objevuje dav dvouročáků (kdyby alespoň dali něco do sbírky, potvůrky!). Život by byl malinko snažší, kdyby se na zdatnější členy nenavalilo tolik osobních potíží. Murphyho duch se zřejmě dal do služeb satanových (zajímalo by mě, za jakou úplatu). Tak nezbývá, než se modlit. Jak dlouho si může ďábel dovolit platit šibala Murphyho, co myslíte?

Spoustu legrace jsme si užili, když přijeli v červenci Američané vyučovat angličtinu. Tedy, tu legraci jsem si užila já a studenti, z 99 % lidé nepatřící ke sboru ani vzdáleně. Chudáčci metodisté byli vyloučeni ze švandy neznalostí mateřského jazyka svého zakladatele. Amíci byli nesmírně milí. Výborně učili, hráli se studenty karty, v restauraci jsme se všichni modlili, jeli jsme na výlet, zkrátka prima týden. Poněkud zničující, pravda, ale prima.

No, okurková sezóna končí, podzim je na postupu. Tak přišel čas začít se ještě víc modlit, vyhrnout si rukávy a doufat, že Duch svatý je také na postupu.

Jana Daněčková