Emancipace – co lepšího si můžeme přát!
Z televizní obrazovky mi krásná slečna vyčítá, že jsem muž, a tedy utlačovatel a násilník, který jí nepřeje svobodný životní prostor a příležitost pro její politické ambice a kariéru. Ano, přiznávám. Zcela násilnicky ji veškeré příležitosti upírám a její životní prostor vymezuji za hranice mého bytu pomocí červeného tlačítka od dálkového ovladače.
Kvůli nahlouplému zjednodušování postavení muže a ženy získávám zvláštní vztah ke slovu emancipace. Přistihuji se, že při pouhém vyslovení slova emancipace podvědomě očekávám nějakou pitomost, a tak možná občas vyleji vaničku i s dítětem. Škoda - přitom emancipace je něco, co je v samém základu křesťanské víry. Emancipace žen i mužů. Emancipace v Kristova učedníka.
Slovo emancipace má pochopitelně svoji historii. Na Wikipedii se dočítám: V římském právu původně znamenalo propuštění dospělého syna z otcovské pravomoci (mancipium), takže se stal svobodným občanem. Později se toto slovo používalo i o propuštění otroka a podobně. Teprve časem se z pasivního propuštění stává aktivní vymanění se z područí. Důležitým významem slova je nezávislost na něčem druhém. Např. míra emancipace živočicha znamená jeho nezávislost na vnějším okolí.
Emancipace mi velmi výrazně zapadá do křesťanství, a to hned ve dvou rovinách. Emancipace od pohanství a emancipace od církevního prostředí - nebojte se, ještě to vysvětlím.Emancipace od pohanství je cesta, kterou podstupuje každý nově obrácený křesťan. U někoho je závislost na pohanských zvycích velmi silná, jiný s vnější změnou praktický problém nemá. Jinak se vymaňuje dítě vyrůstající v rodině uznávající křesťanské tradice, jinak je na tom ten, kdo se řídí horoskopy a dbá na všemožné pověry. Oba chce Kristus vysvobodit - emancipovat. Pro jednoho to znamená i jistý kulturně-sociální přerod, pro druhého především vnitřní změnu. Kdo z nich to má jednodušší, na to se mě, prosím vás, neptejte. Myslím, že tato „emancipace" je obecně přijímána. Snad můžeme i říci, že bližní na této cestě dokážeme i doprovázet.
Je tu ještě jeden rozměr emancipace, a tu vnímám v osamostatnění víry. Jistě je v počátcích naší víry velmi důležité, co nám říkají ti, kteří nás ke Kristu přivedli. Dříve nebo později by ovšem mělo dojít k tomu, že se postavíme na vlastní nohy. Ti, kteří evangelium předávají, by měli usilovat o to, aby se jejich vzájemný vztah stával bratrským a nestal se z něj trvale vztah učitele a žáka. Pro každého křesťana je potřebné osamostatnění do té míry, že je člověk ve své víře, povolání i službě závislý pouze na Kristu a na nikom a ničem jiném. Přirovnal bych to k emancipaci dítěte, které z počátku přijímá veškeré zázemí domova, postupně ale dospívá a osamostatňuje se. Pokud by dítě nedospělo a neosamostatnilo se, je něco v nepořádku. Každý rodič by měl svému dítěti dopřát pubertu, čas vzdoru a postavení se na vlastní nohy i za cenu různých přešlapů. Lépe ovšem projít pár slepých uliček, než zůstat do 80 let dítětem. Puberta a osamostatnění je nezbytné. Pro rodiče nelehký úkol. Pro dospívajícího ještě těžší. Zvládneme to ve svých rodinách? Zvládneme to ve svých sborech?
Emancipovaný křesťan bude sloužit Bohu, i kdyby jej nikdo v okolí nepovzbuzoval, protože jeho silou je Pán.
Emancipovaný křesťan bude patřit Bohu, i kdyby se sbor rozpadl, protože ví, komu uvěřil.
Emancipovaný křesťan bude následovat Boha, i kdyby i ti, kteří jej ke Kristu přivedli, odpadli, protože už nevěří proto, co mu oni řekli, ale proto, že Krista poznal.
Nezávislý křesťan není nutně ten, kdo do sboru nechodí, naopak, je to ten, kdo tam chodí kvůli Kristu, navzdory tomu, jaká církev je. Sám sebe vydává, aby Kristus v něm a skrze něj znovu a znovu dával nově se narodit živé církvi.
Nezávislý křesťan není nutně ten, kdo má na všechno svůj názor a ničemu se nepodřizuje. Je to ten, kdo je v nepodstatných věcech připraven se podřídit především proto, aby v těch důležitých mohl stát druhým na blízku.
Církev potřebuje emancipované, nezávislé křesťany stejně jako Krista samotného. Potřebuje ty, kteří do sboru nechodí jen kvůli tomu, že je jim tam dobře, že jim to dodá novou sílu obstát během týdne, že je druzí povzbudí. Potřebujeme ty, kteří budou hybnou silou i v čase, kdy bude sbor procházet krizí, hledáním, rozčarováním. Obecně by se dalo říct, že církev potřebuje křesťany, pro které chození do sboru není na prvním místě sociální potřeba, ale vyznání Krista jako Pána církve. Svůj běh k dospělosti není třeba nějak urychlovat, je ale důležité k němu směřovat a nesnažit se zastavit čas. Bylo by škoda to dobrodružství, kterým nás chce Kristus provést, minout.
Přeji vám mnoho sil a trpělivosti na cestě duchovní pubertou - ať již tou vaší nebo těch, kteří jsou okolo vás.
Radim Škaloud
