Co to znamená být skutečně duchovním člověkem?
Řekl bych být sám sebou. Proč? Protože příjmu a přijímám Boží představu, jak mě duchovní můj Otec chtěl mít a má.
To však není jen tak, řeknete. A máte pravdu. Být sám sebou chce kolikrát dlouhé roky zrání, včetně zklamání, ztrát, experimentování, hledání, nalézání i odmítání. Nemusí to tak být ale u každého. To důležité je, že být sám sebou neznamená být tu pro sebe. Naopak. Je to to mé já, které se chce dělit, rozdávat, ale také, které umí přijímat od toho vedle mě.
A teď už to nevydrží přinaštvaný křesťan a vykřikne: „A kde je v tom všem Ježíš?“ A já mu slušně odpovím: „V celém tomto procesu zrání s námi.“ Záměrně nebudu používat novozákonní ani křesťansko-dogmatické výrazy, protože jsou velmi často vytržené ze svého původního kontextu a pokud ne, tak daleko se za ně častěji lehce schová spousta našeho pohanství – tedy skrytých přání. Mohou ale na druhé straně vyjádřit to podstatné. Proto bych se to pokusil říci takto: „Skutečně duchovním člověkem je ten, který v Kristu přijímá svoji identitu, aby tomu druhému byl více člověkem.“ A je tu zmíněno vše. Bůh a jeho dílo záchrany, samozřejmě v Kristu a na kříži, já a ty a stejně tak všichni, pro které na tomto světě zůstáváme.
Poslední otázka: můžu o sobě někdy vědět, jak na tom jsem? Definitivně asi ne. Můžeme si to ale o sobě s vděčností myslet. I tady se totiž může vzdávat Bohu chvála za „zralé lidství měřené mírou Kristovy plnosti“ (Ef 4,13), jak píše apoštol Pavel křesťanům, kteří si mají vzájemně pomáhat a sloužit.
Jiří Kantor
